Jako každý rok i letos se vydali Jestřábi do Alp, tentokrát do jejich italské části - Dolomity. Jeli jsme ve složení: Honza, Kaktus, Kešu, Libuše, Natan, Rosťa, Šátek, Šmoula. 1. den
V osm ráno jsme vyrazili od klubovny. Strávili jsme 12 hodin v autě, nohy nás boleli, těla jsme měli ztuhlá, ale dorazili jsme do cíle. Naším cílem byl kemp Olympia nedaleko Cortiny D’Ampezzo. Cortina leží v severní Itálii, ale vtipné je, že první jazyk, který jsme v našem severoitalském kempu slyšeli, byla čeština. Ač se to může zdát podivné, Dolomity jsou v září Čechů plné.

2. den
Vstávalo se v osm, to abychom se přece jen přílišně nepřepínali brzkým vstáváním hned první den. V plánu byla taková malá „rozcvička“ - hora Col Rosa (2166m.n.m.). První třetina této hory byla v pohodě, prostě takový normální horský výstup. Druhá třetina už začínala nabírat na obrátkách, sklon svahu se nápadně začínal podobat příkré dětské skluzavce. Ale až třetí část byla ta pravá „rozcvička“. Začínala tam via ferrrata, tedy taková skalní cesta. Je ale pravda, že pocit z toho, když člověk vyleze na vrchol, vynahradí spoustu příkoří z cesty, a tak to byl vydařený výlet, i když jsme museli z vrcholu slézat opět po dosti příkré cestě.

Večer jsme se ještě vydali na obhlídku města Cortina. Cortina je evidentně bohaté horské středisko, je to vcelku příjemné a kultivované místo, které je zaměřeno tak, aby bylo schopno návštěvníkům poskytnout maximum komfortu. Rozhodně se tam člověk cítí úplně jinak než v českých podhorských obcích.

3. den
Tentokrát jsme už museli z kempu trochu popojet. Přesunuli jsme se auty do Passo Falzarego. Tam jsme se rozdělili na dvě skupiny, ta větší chtěla vyjít horu Lagazuoi (2752 m.n.m.), druhá (ve složení Natan a Kaktus) si chtěla projít nějakou ferratu v okolí (kvůli počasí ale byli stejně nuceni pozměnit plán). Cesta na vrchol hory Lagazuoi nevede jen normálně po povrchu hory, ale také skrz ni. Byly v ní totiž za první světové války italskou armádou zbudovány tunely, místnosti a palebné pozice. Asi tak nějak si nejspíš představoval Tolkien Mórii - temné chodby, příkré schody, ložnice, jídelny i sklady, to vše vytesáno do skály uvnitř hory. Společně to vytvářelo docela solidní bludiště. Chodby končí asi sto výškových metrů pod vrcholem. Ve chvíli, kdy jsme z nich vyšli, začlo pršet, a tak jsme byli nejen zpocení, ale ještě zmoklí. Naštěstí tam byla horská chata, ve které jsme se před deštěm skryli. Při sestupu z Lagazuoi se ještě oddělili Rosťa a Honza. Ti se ještě vypravili na protější vrchol (na kterém měli pro změnu vojenské pozice Rakušané), my ostatní jsme se vrátili do Passo Falzarego a tam jsme vyčkali až se všichni vrátí a pak jsme se společně odjeli zpět do kempu.

4. den
Tohoto dne jsme vstávali opravdu brzo, už o půl sedmé ráno. Měli jsme v plánu vylézt na nejvyšší horu Dolomitů Marmoladu (3343m.n.m.). Počasí nám nebylo moc nakloněno, bylo zamračeno a vypadalo to, že každou chvílí začne pršet. Jízda k Marmoladě vedla po vskutku horských stezkách. Samá zatáčka, serpentiny, tunely. Místy to bylo tak divoké, že se z toho málem Šátkovi a Šmoulovi udělalo nevolno. I pod Marmoladou u jezera Lago di Fedaia bylo počasí stále nepříjemné - bylo zamračeno a byla zima. Honza s Kaktusem se tedy rozhodli, že tedy raději zvolí jiné cesty v okolí, protože počítali s tím, že se asi na Marmoladě nedostaneme nikterak vysoko.

Navzdory názvu, Marmolada není ani „měkká“ ani „sladká“, ale kamenitá. Šli jsme asi hodinu a půl než jsme dorazili k horské chatě (u které ústila lanovka, která ovšem ten den nejela). Odtamtud jsme pokračovali oblastí plnou suti a kamenů až k ledovci. Tam jsme vytáhli mačky a cepíny a vyrazili vzhůru. Cesta to byla náročná, začalo nám do ní pršet, následně sněžit. V půlce ledovce (asi ve výšce 3000m.n.m) jsme se opět rozdělili. Já (Libuše), Šátek a Šmoula jsme se vraceli do chaty u lanovky, Kešu, Rosťa a Natan zamířili na vrchol. Po dvou hodinách čekání v chatě se „vrcholová skupina“ vrátila s tím, že úspěšně dosáhli až na vrchol Marmolady tzn. 3343 m.n. m.

Zahájili jsme sestup k autům. Nedá se říct, že by to byl úplně jednoduchý sestup, ale člověku to už ani nepřišlo. U jezera Lago di Fedaia jsme naházeli věci do auta a vyjeli jsme. Cestou jsme přibrali Honzu a Kaktuse, kteří nás čekali po svém výletu po ferratách v okolí u jiné horské chaty a vrátili jsme se večer zpět do kempu.

5. den
Poslední den, na který jsme plánovali nějaké výlety byl odpočinkový (nebo tedy měl být). Rozdělili jsme se na dvě skupiny: (Libuše, Rosťa, Šátek, Šmoula) a (Natana, Kaktus, Kešu, Honza). Ta druhá skupina chtěla jít opět na nějakou horu s pořádnou ferratou a tak vyrazili na horu přímo naproti kempu, na XYZ. Naše skupina si naplánovala trasu podél řeky Fanes až k vodopádům, které na ní jsou. Navzdory údajné „lehkosti, přehlednosti a lázeňskému charkateru“ cesty k vodopádům, první se do kempu vrátila výprava z hory XYZ. Večer nás čekalo už jen dojídání zásob a balení věcí, protože na druhý den ráno byl už plánovaný odjezd.

6. den
Ráno se už sbalily jen stany, nasedlo se do aut a čekalo nás opět mnoho hodin jízdy. Hlavní část cesty vedla přes Rakousko, kde nám cestu mimořádně zpříjemnila dopravně téměř neprůchodná Vídeň. Návrat zpět do ČR jsme oslavili vydatným jídlem v nějaké restauraci na jižní Moravě a domů jsme dorazili až pozdě v noci.

Další fotky od Natana