Naše oblíbená hláška před tímto závodem byla, že vlastně jedeme "obhajovat titul". Byla to ovšem jen silně ironická poznámka a opravdu nikdo nekalkuloval s tím, že by jsme snad mohli vyhrát. To, že se tak stalo, tedy překvapilo nejspíš naprosto všechny.";"Už před závodem jsem si začínal říkat, že to asi bude dost průšvih. Potom, co se mě Depe jen tak mezi řečí při čekání na tramvaj zeptal, jestli máme vlajku, poněkud jsem znervózněl. Ne, lépe řečeno jsem málem dostal infarkt, protože jsem si byl téměř 100% jistý, že ji nikdo nevezme. No to byla opravdu dobrá zpráva do začátku.

Další dobrou zpráva bylo, že na závod, kde se kontroluje téměř každé smítko na kroji, si skoro všichni zapomněli turbánky. A tak jsem před závodem trávil několik minut vázáním několika uzlů dobrého skutku. Také mě poněkud vyvedlo z míry, když jsem zjistil, že se od minulého ročníku naprosto změnila pravidla, s čímž jsem ovšem poněkud nepočítal. To celé naprosto dokreslovalo mozaiku mých představ o tom jaký bude letošní ročník průšvih, a že pokud budeme aspoň předposlední, budem opravdu rádi.

A v této náladě jsem vyjel s celou družinou tramvají č.5 ze startu. Protože všichni, co tou tramvají jeli, měli namířeno do Zátiší, kde mělo být velké množství úkolů, rozhodl jsem se, že vystoupíme v Dolní Lhotě a půjdeme na vrchol Horník, kde měl stanoviště Vědec a Kolombo, za prvé proto, že jsem si říkal, že bude fajn vidět ze začátku nějakou známou tvář, a za druhé, že když se nehraje na čas, ale je prostě daný limit na vrácení do cíle, tak nemá smysl někde čekat.

Cesta na Horník byla celkem poklidná. Sice ani nikdo z místních netušil, kde ten kopec je, a můj dokonalý orientační "smysl" zase zapracoval, takže jsme si to stanoviště na Horníku obešli pěkně do kolečka, ale jinak bylo vše v nejlepším pořádku. Vědec s Kolombem nás uvítali poněkud překvapeně, protože nečekali, že se k nim někdo potáhne už tak brzo, ovšem velmi rychle se vzpamatovali a představili nám první úkol. Šlo o simulaci situace, kdy před námi je nepřekročitelná prudká řeka a my ji máme bez namočení přejít. Naše idea byla postavit jakoby hráz, ovšem v tak krátkém časovém limitu se nám to pravda nepovedlo a tak jsme nakonec dostali jen 5 bodů ze 100. Naprosto dokonalý začátek soutěže.

Z Horníku jsme se vydali dále směrem Zátiší. Cestou jsme potkali týmy, které odtamtud odcházeli, a když jsme tam přišli bylo tam už prázdno. Na tomto stanovišti se měla družina rozdělit a každý člen si měl vybrat jednu oblast (logika, jazykový cit, umění, příroda, zručnost, historie), kde si myslel, že bude nejlepší a v ní soutěžit. Na mě skončilo umění, do kterého se celkem nikdo nehrnul. To se mi celkem povedlo, získal jsem plný počet bodů. To samé se povedlo i Hejkalovi, který soutěžil v oblasti historie. Sice napoprvé dostal "jen" 47 z 50 bodů, ale otázka, která mu nebyla obodována byla velmi sporná a nakonec byla jeho dopověď uznána. Ze Zátiší naše cesta vedla do Krásného pole a odtamtud k nějakému mlýnu. Ten se nám kupodivu povedlo celkem bez problémů najít. Na tomto stanovišti se procvičovala taktéž historie, tentokráte ovšem skautská. Až na to, že jsem zde zapomněl blok, jsme i toto stanoviště celkem bez problémů zvládli.

Po tomto stanovišti jsme se rozhodli dále pokračovat směrem na Vřesinu, k nějakému rybníčku, kde mělo být další stanoviště. Zde jsme měli prokázat naše znalosti zdravovědy. Musím říct, že mi tentokrát přišla zdravověda mnohem lehčí než na předchozích ročnících. Měli jsme ošetřit člověka, co se opařil horkou vodou, a když chtěl doběhnout k rybníku, aby se zchladil, zvrtl si kotník. Nešlo o žádná složitá zranění, takže jsme se s tím vypořádali docela dobře. Odtamtud jsme se rozhodli jít dále směrem Mexiko, kde mělo být další stanoviště. Cesta k Mexiku byla poněkud delší a já čím dál častěji poněkud nervózně koukal na hodinky, protože jsem začínal cítit, že asi nemáme šanci stihnout všechna stanoviště. Dorazili jsme k Mexiku, ale stanoviště nikde, prostě nic. Hledali jsme všemi směry, ptali se všech v okolí, ale prostě nic. Dokonce jsme byli donuceni zavolat na "ústředí", ale ani to nám moc nepomohlo. Prostě mapa nás neustále "zrazovala". Nakonec jsme se rozhodli to vzdát a jít do Vřesiny a tam pokračovat. Ve chvíli kdy jsme po cestě do Vřesiny sešli z kopce, na kterém je Mexiko, čekal nás šok. U cesty stál Mates (ze Strážců) a volal na nás: "No fajn, konečně někdo jde." Byli jsme opravdu rozčarováni, tohle jsme opravdu nečekali. Na tomto stanovišti šlo o to, že byl jeden určen jako navigátor (v našem případě Mikro) a zbytek měl postupně přejít poslepu, bez dotyku země po lanovém žebříku zavěšeném ve vzduchu. I toto stanoviště jsme zvládli celkem bez větších problémů. ( poněkud se mi už klíží víčka, a tak zbytek naší opravdu svérázné cesty k vítězství popíšu zítra...jinak fotky z této akce najdete na http://kunik.rajce.idnes.cz/Svojsikuv_zavod/ )